Slovní druhy
V esperantu existují dva druhy slov: ohebná a neohebná.
Ohebná slova
Největší skupinou slov v esperantu jsou ohebná slova. Slovo ohebné v základu sestává z kořenu (nebo více kořenů) + koncovky slovní třídy, např.: patr/o, roz/o, sun/o, am/o, kol/tuk/o, san/a, verd/a, hel/ruĝ/a, eg/e, aparten/i, bril/as, est/os, rond/ir/as.
Kořeny slov vyjadřují nejrůznější záležitosti: zvířata, lidi, činy, vlastnosti, abstraktní věci, konkrétní věci atd. Kořen slova nemůže stát samostatně jako slovo, ale potřebuje koncovku. Existuje devět koncovek: O, A, E, I, AS, IS, OS, US a U. Když přidáme některou koncovku ke kořenu, vznikne slovo. V zásadě jakýkoli kořen slova může přijmout jakoukoli koncovku: hom/o, hom/a, hom/e, hom/i, hom/as atd., blu/o, blu/a, blu/e, blu/i, blu/as atd., kur/o, kur/a, kur/e, kur/i, kur/as atd.
Některé kořeny se používají hlavně při skládání slov. Nazýváme je afixy: EBL, UL, MAL, GE aj.
Slovo neohebné nepotřebuje koncovku, ale může se objevit ve větě takové, jaké je. Slova neohebná jsou omezenou skupinou slov a vyjadřují nejzákladnější myšlenky, gramatické vztahy atd. Jsou to zejména předložky, např. al, de, en; osobní zájmena, např. mi, vi, ŝi; substantivní slova neohebná a adjektivní slova neohebná, např. kiu, tiu, kio, tio, kia, tia, kies, ties, ambaŭ; číslovky, např. unu, du, tri, dek, cent; spojky souřadicí, např. kaj, aŭ; spojky podřadicí, např. ke, ĉu, se; příslovečná slova neohebná, např. kie, tie, for, kiam, tiam, baldaŭ, hodiaŭ, kial, tial, kiel, tiel, kiom, tiom, ankaŭ, eĉ, jes, ne; citoslovce, např. adiaŭ, bis, ho.
45 takových slov zdánlivě má koncovku a zdánlivě se jedná o složeniny, ale není tomu tak: tio, tia, kio, kie, iu, iel, ĉiam, ĉiom, nenial, nenies aj. Tato slova nazýváme tabulková slova (nebo souvztažná slova).
Větné funkce
Věta je řada slov, která společně vyjadřují myšlenku. Větný člen je slovo nebo skupina slov, které tvoří jednotku ve větě.
Nejdůležitější částí věty je přísudek. Je to sloveso s některou z koncovek AS, IS, OS, US a U (běžně ne I): iras, sidis, batos, vidus, pensu atd. Přísudek vyjadřuje, o jaký čin nebo stav se jedná.
Přísudek je ústředním větným členem. Všechny ostatní větné členy se různými způsoby vztahují k přísudku. Plní rozličné větné funkce, např. podmět, předmět, příslovečné určení, vokativ, doplněk.
-
La junulo legas libron. - Mladík čte knihu.
Sloveso legas je přísudek. La junulo je podmět. Libron je předmět. Větná funkce podmětu je vyjádřena tím, že nemá žádný zvláštní ukazatel této své funkce (předložku ani akuzativ) – je v nominativu. Větnou funkci předmětu vyjadřuje přítomnost akuzativní koncovky -N.
-
Ŝi veturis tutan tagon per sia aŭto. - Ona jezdila celý den svým autem.
Větný člen tutan tagon (celý den) je akuzativní příslovečné určení času, které ukazuje, jak dlouho čin trval. Větný člen per sia aŭto (svým autem) je předložkové příslovečné určení způsobu, které informuje o nástroji, kterým byl čin vykonán. Větnou funkci prvního členu vyjadřuje akuzativní koncovka -N, funkci druhého členu pak předložka per (pomocí čeho).
-
Andreo, ĉu vi renkontis Paŭlon hodiaŭ? - Ondřeji, potkal jsi dnes Pavla?
Větný člen Andreo je vokativ.
-
La apartamento de Andreo estas malgranda. - Ondřejův byt je malý.
Větný člen malgranda (malý) je podmětový doplněk. Popisuje podmět la apartamento (byt) pomocí přísudkového slovesa estas (je).
Existují tři prostředky pro vyjádření větné funkce: nominativ (v češtině 1. pád), akuzativní koncovka -N (v češtině zhruba 4. pád) a předložky.
Větný člen se skládá z hlavního slova, ke kterému mohou být přidány různé popisy.
-
Andreo loĝas en bela apartamento kun du ĉambroj. - Ondřej bydlí v pěkném bytě s dvěma pokoji.
V příslovečném určení místa je podstatné jméno apartamento slovem hlavním. K němu se váže přídavné jméno bela jako přívlastek shodný a větný člen kun du ĉambroj jako přívlastek neshodný. (Podřízený větný člen kun du ĉambroj se nevztahuje přímo k přísudku, nýbrž je součástí příslovečného určení místa en bela apartamento kun du ĉambroj.)
Vizte též seznam gramatických výrazů v Úvodu.